peřiny

Pondělí v 14:37
Znáte to, když nemáte, kam utéct? Měla jsem už tolik domovů. V těch domovech se nic zvláštního nedělo. Ty domovy, nebo lidi v nich, se většinou snažili, aby mi bylo dobře. Abych se cítila dobře. Já se taky většinou snažila. Ale stejně mi vždycky byla zima, nebo bylo mokro, nebo jsem potřebovala jinou společnost, nebo jsem nepotřebovala žádnou společnost, nebo jsem byla moc hubená a špatně se mi sedělo, nebo jsem už nebyla hubená a příliš jsem se kontrolovala, nebo mi chyběly květiny, nebo byl kolem mě chaos, nebo bylo ve vzduchu něco, kvůli čemu mě svíraly úzkosti zevnitř, nebo, nebo, nebo, nebo

Vždycky, když přicházím do nového domova, nebo do nové kavárny, nebo se jdeme někam ztratit, do toho vkládám příliš mnoho nadějí. Protože nechci, aby mi někdo stále opakoval: "Tady ti taky není dobře?" A naděje se mění v zoufalost a zoufalost se mění ve vztek a vztek se mění v rezignaci a pak už se nedá vrátit zpátky. Možná by mi bylo dobře v botanické zahradě. Proč nechodíme do botanické zahrady? Abychom se mohli schovat. Aby nás nebylo vidět.

A pak jsou momenty, kdy není zima, a trošku prší, ale není až tak mokro, a my se stihneme schovat, a v té kavárně je dobře a potkáte lidi, co na vás nezapomínají, i když to nejdřív tak trošku vypadá. V novém domově je zrcadlo a všichni tam vypadáme oranžově. V tom zrcadle se ráda prohlížím, i když je v místnosti vždycky tma. A nový domov bude už za pár týdnů starý domov, a pak nebude žádný, a pak bude jiný v jiné zemi, a myslím si, že budu mít na zdi tapety, a občas si omylem zabouchnu dveře od pokoje. A možná se právě na to teď těším. Až přijdu vymrzlá na kost, i když bude teprve začátek řijna, a hodím klíče do kouta a pověsím bundu na háček a padnu do postele a zachumlám se do bílých peřin a rozviklané dřevěné desky na podlaze budou praskat a já neumím chodit po špičkách a samotnou mě to bude strašit, když budu našlapovat po pokoji. Dupeš jak slon, ale vždyť už to bude jen můj pokoj a nikoho tím neprobudím -


Třeba se mi bude těžko odcházet, a třeba by se mi těžko odcházelo jen kdyby tu bylo pěkné nábřeží. Třeba bychom si měli půjčit loďku a nechat se unášet, vlastně už se necháváme unášet, a na vlnách se člověk vlastně nemůže třást, nebo ano?
 

Čučoriedky

5. dubna 2019 v 14:22
Měla bych být šťastná.

Mám kolem sebe neviditelnou zeď, neviditelnou pevnost. A ta se celá bortí a padá na zem. Když si budu foukat na bolístky, tak rozdmíchám její prach. Lidi okolo ho budou mít v očích. A pak budou špatně vidět a špatně chápat.

Je zvláštní, jak můžou dva lidé jednu realitu chápat úplně jinak. Možná neexistuje jedna realita. Možná máme každý tu svoji. Ale co my s tím. Nakonec nám zbyde jen kousat se do rtu a pít si krev.

Jak se asi mám

8. listopadu 2017 v 12:06 | Jimmy Mindfucker
Ano. Stále žiju a stále dýchám, a když zavřu oči, vidím se, jak bosá chodím po sněhu. S tou lehkostí, kterou si v životě nedokážu vybojovat.

Věřím tomu, že každý má naději. Udělat ze sebe člověka, kterého ze sebe chce mít. Já bojovala příliš dlouho, nebo spíš naopak nebojovala. A okolnosti mě k tomu stejně nakonec donutily samy. Jen by mě zajímalo, jaká vlastně jsem, a jaká jsem byla před tím? A směřují moje krůčky tam, kam bych chtěla?

Možná si budu muset donekonečna vyčítat každé špatné rozhodnutí tak, jak to stále dělám, i když už nechci. Možná by pomohlo nedělat špatná rozhodnutí. Proplouvat životem, nebo aspoň našlapovat. Moje tělo byla příliš dlouho jen prázdná schránka s občasným pousmáním, ano, i když jsem byla šťastná, stejně jako jsem šťastná jsem, necítila jsem se nijak, a je hezké se sama sobě vzepřít.

Možná je to první krok, a možná ten poslední -

Zůstat a odejít.
 


baletka

2. dubna 2017 v 22:01 | Jimmy Mindfucker
Popravdě pociťuji nepopsatelné momenty. Nejsou dobré ani špatné, prostě jsou. Začala jsem si vyčesávat vlasy do křivého copu a nosím teď legíny (trapas) a na zastávkách autobusu (vlastně je to trolejbus a lidi to tu rozlišují) se cítím jako baletka.

(psáno minulou neděli - asi)
Festival francouzských filmů z pohledu pokladní, den 5:

tuk

31. října 2016 v 2:36 | Jimmy Mindfucker
Fajn.

Je 2:23 a já už teď vím, že matcha tea na večer pít nemůžu.

Každopádně uvědomila jsem si dnes strašně super věc, o kterou se musím podělit. Opravdu!
Totiž, skoro by se mohlo zdát, že po devíti letech netrpím žádnou poruchou přijmu potravy. Namouduši! Nezhubla jsem, ba ani nepřibrala, poslední půlrok si držím stejnou váhu, kterou jsem se ještě nedávno snažila shodit na odporných 48 kilo. Od té doby se událo hodně. Dokonce jsem si zvládla uhnat potravinovou intoleranci na něco neznámého, díky čemuž se každý den probouzím s vypouklým bříškem. (Dřív jsem vstávala s břichem plochým a přišlo mi to málo.) Vlastně mi ty moje bulimie a anorexie a přejídání (ani jedno by do mě nejspíš neřekli, protože se mi to střídalo tak rychle, že jsem nestihla nikdy pořádně zhubnout) úplně odrovnali organismus. Za poslední týden jsem navštívila víc doktorů, než před tím za celý život -

mám cíle

15. srpna 2016 v 22:52 | Jimmy Mindfucker
Moje osobnost se tříští. (Jako vždy.) Přála bych si proměnit se v křišťál a spadnout na zem. Rozbít se o plovoucí podlahu a dopadat vším na onen dřevěný povrch. Plakat u toho. Smát se.

Můj život se skládá momentálně z:

0 zero nic

11. června 2016 v 0:30 | Jimmy Mindfucker
:-) :-) :-) :-) :-) :-) :-)

Zvětralá kofola

ale

V Dánsku!

Člověk by nevěřil, že se tu vegan nenají
ale kokosové mléko za cca 40kč wheee

<3

Venku padaj trakaře

26. dubna 2016 v 20:37 | Jimmy Mindfucker
Čekala jsem na smilování tak dlouho, až mi přestalo fungovat červené vánoční světýlko -- -- --

Mám pocit, že mi všechno tak hezky vychází, že to snad ani nemůže být pravda. (Fajn. Pár maličkostí se najde. Vlastně docela dost, ale!)

Žiju
hoduju
ztrácím se ve volném oblečení ( i když míň než před pár měsíci )
datle stále nezdražili
a sushi se mi rozpadá dál. (hlavně v v puse)

Jak jsem onemocněla

19. března 2016 v 19:50 | Jimmy Mindfucker
Nemám ve zvyku psát články tohoto rázu, ale nějak
nějak víte co.
Na blogu existuje miliarda existencí, co mají pochopení pro všechno a nebo naopak ani sami pro sebe. Tak či tak nějak zapadnu.

Integrály

7. března 2016 v 22:30 | Jimmy Mindfucker
Můj život je tak trochu naruby a nevím, jestli se obrátilo všechno kolem mně, nebo já a krev mi právě obaluje mozek.

Stálestálestálestále jsem to já. Stále mě fascinuje všechno s puntíky a stále jsem kritická v momentech, kdy mám držet hubu.

Bolí mě každá vteřina, kdy nic nedělám a stále se snažím najít smysl života na dně plechovky od cizrny. Víte, já nikdy neměla silnou vůli, a předsevzetí přestat se chovat jak totální píča je docela velké sousto. Každopádně ve všem se mi docela daří. Před pár lety jsem tolik toužila žít divočinu, hodně kouřit, sedat na plotech a pít levnej alkohol a občas běhat polonahá po městě a nevědět, kam patřím. Ale když já mám, kam patřit, jsem za to strašně ráda a nechci se toho vzdávat. Přestala jsem úplně pít a žiju tak zasraně spořádaný život, že i mojí mámě je z toho špatně. Nejraději bych chodila spát ještě za světla a vstávala za svítání. Nejraději bych každé ráno vstala a udělala palačinky a rozdávala je lidem okolo. Nejraději bych měla kudrnaté vlasy pod lopatky. Nejraději bych větrala peřiny na balkoně každý den a pak v nich jedla sušenky. A ještě raději než nejraději bych chtěla tu silnou vůli mít. A taky vydržet být venku v dešti, protože na déšť jsem si nikdy nezvykla.

Další články


Kam dál