Prosinec 2013

Rána

21. prosince 2013 v 4:30 | Jimmy Mindfucker |  den po dni
Před chvílí jsem se vracela domů a přemýšlela, jestli článek pojmenovat jako Přiopilé večery nebo Přiopilá rána. Ale cesta domů byla dlouhá, tak se vlastně nehodilo ani jedno. Kdyby bylo léto, pomalu by svítalo. K létu se ve článcích vracím často, protože se na něj tak moc těším, ale ve skutečnosti chci jen odhodit tu tíhu oblečení, která nás uzemňuje.

Pustíme si starý gramofon?

8. prosince 2013 v 20:50 | Jimmy Mindfucker |  den po dni
Je to zvláštní, první rok bez adventního kalendáře. Pomáhá mi to nestresovat se z Vánoc strávených na místě, na které se někdy nerada vracím. Jako třeba teď. Zavírají se mi oči, sedím v nepřirozené poloze a moje hlava je skoro prázdná. Kdy naposledy jsem měla upřímnou radost z toho, že jsem dostala nějaký dárek? Skoro vždycky pod tou hromadou balícího papíru vidím jen stres z toho, "Co já tomu Jimmymu letos zase dám". Nikdo mě neposlouchá, když říkám, že radost z obdarovávání jsem ztratila už v dětství. Každý vybuřující puberťák přeci musí nenávidět Vánoce a narozeniny a ve skrytu duše je milovat, ale proč bych to měla předstírat? Ano, ta atmosféra je hezká. Když si však nic nepřeju, tak bych nic dostat neměla. Proto mám radost, když dopředu vím, co mi bude dáno. Překvapení mě vždycky akorát stresovala.

Šest hodin a jedenáct minut se nekonečně táhne, každá vteřina se dělí na tisíce dalších, stejně dlouhých, a mocní se navzájem. Tak moc se to vleče, když se aspoň mám, na co těšit. Ale jak dlouhá doba to je, když se od zážitků vzdaluju? Čas nefunguje obráceně, musíme chodit spát, noci rychle mizí a než zavřeme oči, těšíme se na rána, která tak rychle utíkají. Mrzí mě, že neděle je poslední den v týdnu, takže ji nemůžeme v posteli proležet celou. Zatím.