Všichni jsme tak strašně směšní

23. května 2014 v 20:58 | Jimmy Mindfucker |  mindfuck
Sedím si tak v klubu na sedačce, jsou tři ráno, v klíně mi leží můj muž, oba jsme ospalí a čekáme na první vlak domů. Se zájmem sleduji tancující jednotlivce, jak se pokouší tancovat d'n'b step. A oni vypadají, že si opravdu myslí, že umí tancovat d'n'b step. Nu což. Na další akci ho přeci už umím taky.

Opravdu?


Sotva jsem si uvědomila, že jsem jeden čas jezdila do Prahy a do Brna dost často; do Brna i několikrát měsíčně, do Prahy svého času vlastně taky. V obou městech jsem zažila krásné chvíle - miluju procházení se po Václaváku a ještě víc jízdu metrem, ale mám ráda i pobíhání mezi šalinami před brněnským nádražím. Teď jsem zase stihla obě místa v jednom týdnu a strašně mě to naplnilo, ale opravdu neumím dělat dobrý první dojem mezi neznámými lidmi. Mrzí mě to. Nejsem taková. Ano, jsem dlaždič, alpa, divně se oblíkám, používám nepřiměřené množství make-upu na to, že se nedokážu namalovat, křičím do telefonu a mluvím šíleně nahlas, mám škodolibé myšlenky na lidi, které nemám ráda- a že jich je, soustavně vzpomínám cigarety a vodku v konverzaci, posílám do háje lidi, co si to zaslouží, mám zvrácený smysl pro humor a ještě zvrácenější smích, ráda mluvím o drogách, i když nefetuju, nepřesvědčivě tvrdím, že nejím žádný živočišný produkty kromě ryb a vajec, cukr ani lepek a pak se cpu čokoládovou pěnou s tunou mlíka a cukru, mám upřímnou radost ze spousty naprostých nesmyslů a naopak nenávidím věci, ze kterých se těší ostatní, pomlouvám a kritizuju, oslovuju a chválím cizí lidi a obdivuju je, mluvím zcestně, potřebuju se ke všemu vyjadřovat, nenávidím se, mám podivně krátké nehty kdovípročvlastně a stále se mračím a kdyby mi zamračený obličej slušel, mračila bych se o to víc. Lidi nejsou zvyklí na hlučné lidi, a když se dostanu do styku s někým, kdo je taky hlučný, leze mi na nervy, takže tu nesnášenlivost hlasitých lidí naprosto chápu. Ale když se seznamuju s někým novým, možná mám až zoufalou potřebu otevřít se mu, a proto všecky svoje vlastnosti ještě víc znásobím - nechci to dělat - ale dělám to - sakra - jak mám přestat

A taky ještě jedna věc, na kterou jsem přišla o Vánocích: Vadí mi obyčejní lidé. Opravdu. Jejich přítomnost je mi zkrátka nepříjemná, byť mne to mrzí. Je těžké popsat obyčejnost, setkala jsem se s ní fakt jen několikrát v životě. Nikdy jsem s obyčejnými lidmi nebyla v kontaktu. Jako malá jsem to nerozlišovala, na gymplu se přeci jen trošku projevoval vyšší intelekt a hlavně individualita spolužáků a stejně jsem se bavila hlavně s o dva roky starší skupinkou lidí, kteří byli zkrátka kapitola sama o sobě, v divadle a filmovém táboře je každý něčím speciální, taky jsem dost v kontaktu s hudebníky, a to jsou taky úplně jiné osobnosti. V rodině to člověk nepociťuje, v neformálních skupinách, jako jsou třeba hospody nebo koncerty, se člověk baví s lidmi, se kterými si má co říct, a když jsem jednou za čas třeba v břišních tancích nahodila řeč s nějakou "obyčejnou" holkou, tak mi to přišlo jako fajn odpočinek. Nasáknout drbama a nemuset nad ničím přemýšlet. Občas je to potřeba; přes svátky jsem však úplnou náhodou byla s pár holkama, se kterýma se normálně nestýkám, a ani jsem se s většinou z nich neznala, a procházely jsme vánoční trhy. Já opravdu netušila, že takoví lidé existují. Holky z tipických amerických bijáků. Kluci, nehty, odsuzování, antikoncepce, bla, bla, blablabla, kluci, nehty, blbky, slípky... Taky to řešíváme, není na tom nic špatného, ale tohle bylo prostě takový jiný. Lidi bez osobnosti. Sejít se nad jahodovým koktejlem a řešit zvratky. Setkala jsem se s podobnou osobností teď znovu a dost se znemožnila - docela mě to zamrzelo, ale nejde to vrátit zpět, že ano. Ale vážně? Tihle lidé vůbec nechápou, že někdo tu svoji individualitu. Kluka s tmavými vlasy a patkou by ostříhali a vnutili mu úsměv, jak se může nosit tahle odvážná móda, vždyť bychom všichni měli chodit ideálně v uniformách, proč má někdo jiné smýšlení, než většina, bylo mi docela smutno. Mrzí mě, že nevidím takovým lidem do hlavy, a oni mně. Nemůžu se před nimi nijak vymluvit, prostě mě budou brát špatně, ať udělám, nebo řeknu cokoliv. A cizí prostředí to zase umocňuje, takže dotyčný získá už na začátku pocit, že jsem ještě horší a extrémnější osoba, než ve skutečnosti. Zatracený koloběh.

Chci pryč

A být jiná. Tak trošku.

Jak se vlastně člověk může cítit bezpečně, když se chová stále úplně jinak, než by chtěl? Promiňte.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Stranger Stranger | Web | 23. května 2014 v 21:06 | Reagovat

Mně přijdeš dost jiná, a to je přece fajn :)

2 Cleo Cleo | Web | 23. května 2014 v 21:35 | Reagovat

Jsi jiná, pokud chceš být. :)

3 Znovuzrozený Znovuzrozený | E-mail | Web | 23. května 2014 v 21:47 | Reagovat

Individualita je naprosto fascinující věc, na lidských stvořeních. Navíc "obyčejní lidé" jsou svým způsobem taky "jiní". Tím, že se snaží odlišit od těch, co jsou "jiní" pro ně. Ovšem, tohle škatulkování je poněkud zavádějící a lehce povrchní. Každopádně zase moc kecám,takže to ukončují tím, že chválím článek a letím dál. :D

4 Tereska Tereska | Web | 23. května 2014 v 22:00 | Reagovat

Nádhera,opravdu nádhera ...nic jiného se na to říct nedá...měníš hodnoty a to je dobře,teda aspoň mě si je tímhle článkem lehce pozměnila :) děkuji!

5 AD AD | Web | 23. května 2014 v 22:25 | Reagovat

Cítím se stejně, často. Když jsem na gymplu, cítím se mezi svýma, když jedu domů vlakem se svými bývalými spolužáky ze základky, nechápu, jak se můžou zajímat o to, o co se zajímají, jak můžou být tak... povrchní. Ale pak už to záleží na tom, co chceš, co hledáš. Chceš se jen zařadit do společnosti, do proudu, do shluku ovcí a zůstat pasivní, neprojevující se osobou, nebo se stát někým, a když už ne "Někým", jehož jméno bude znát každý v republice, tak aspoň někým, kým bys ty sama neopovrhovala, s kým ty sama budeš spokojená? Fakt je, že někteří takováto přání ani nemají, ale myslím, že každý, kdo tímto způsobem smýšlí, je jistým způsobem jiný od "proudu".

6 Doma Doma | Web | 23. května 2014 v 22:28 | Reagovat

Já dneska slyšela od toho mého, že jsem divná, řekla jsem mu, že nejsem divná, ale originální a tak by to mělo být! :D ... ať si každý žije to svoje a pokud chce dotyčný černé háro s patkou, why not?

7 womm womm | E-mail | Web | 23. května 2014 v 22:47 | Reagovat

Skvelo napísané... škoda že ja som vyrastal obklopení takými ľuďmi... vďaka nebesiam, že už som na výške :)
Na individualitu máme rovnaké názory ^^
Skvelé čítanie... :-)

8 Majklice†Světice Majklice†Světice | Web | 23. května 2014 v 23:41 | Reagovat

Moc nechápu, proč všichni chtějí být jiní, já bych zase brala být trochu více "obyčejná", jednoduchá, nebo se alespoň čas od času sejít s nějakými normálními lidmi, uklidňuje mě to.
Měli jsme na střední jednu takovou "obyčejnou" holku. Všichni z ní měli prdel, ale byla tak pitomá, že jí to nikdy nedošlo. S kamarády jsme jí vždycky záviděli, takoví lidé to musí mít v životě docela jednoduché. Když slyším, jak nějaké holky řeší ty jejich povrchní sračky, na jednu stranu si sice říkám "co to sakra je?", ale nebylo by skvělé být takový?

9 intreality intreality | Web | 24. května 2014 v 6:25 | Reagovat

Fascinují mě lidé jdoucí svou, jinou cestou. Možná je tvá nepatřičnost k dobru lidstvu. Můžeš nás hrozně štvát, ale my potřebujeme vytrhnout z našich konvencí, opravdu. Jsme jako ovečky.

10 Ang Ang | Web | 24. května 2014 v 7:29 | Reagovat

Mně vždycky překvapuje, když někoho potkám a zjistím, že si určitou věc, kterou ten člověk dělá, vážně americký filmy nevymyslely, aby ta slečna vypadala ještě hloupěji a naivněji.
Taky obyčejný lidi nesnesu... Spíš si s nima nemám co říct.
Chová se někdo vůbec tak, jak on sám chce?

11 Hifi Hifi | Web | 24. května 2014 v 23:45 | Reagovat

Well, su ráda směšná. Smích je dobrá věc. Někdy.
(Pokud tě tak nebudí kamarádka v osm ráno o víkendu.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama