Nenávidím se

20. prosince 2014 v 16:54 | Jimmy Mindfucker |  mindfuck
Všecko vypadá úplně jinak, když je to schované v písmencích a v hlavě pulzuje spousta punče.

A já už to nedávám, vážně. A začíná mi kocovina


Nedokážu se sžít sama se sebou. Už během toho, co něco říkám, vím, že tu věc říct nechci a stejně ji pak povím

Mám vůbec čekat na zítřky? Nebo radši jen přežívat? Nebo jen jíst sušenky ze zdravé výživy a vidět vize, kde nejsou? Rozuměl by mi někdo, kdyby mi viděl do hlavy? A byla by to stále moje vina? Má cenu se vymlouvat? Co vůbec myslím upřímně? Nebo spíš - ve který moment začínám věci myslet upřímně?

Neplakat stojí až příliš velké úsilí a tento článek píšu už podruhé s týdenním odstupem (ovšem ten před týdnem jsem radši smazala, abych se na sebe nemusela koukat v napsaných slovech)

Nikdy jsem se neměla narodit vol. 2

Jsem příliš slabá na to, abych uměla vidět do ostatních lidí
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang Ang | Web | 20. prosince 2014 v 19:11 | Reagovat

Ono než se člověk může starat o ostatní, musí se postarat sám o sobě... a udělat si chvíli na sobeckost. aspoň ve vlastní hlavě, myslím.
čekat, přežívat? možná jenom pozorovat.

2 xxx xxx | Web | 22. prosince 2014 v 22:28 | Reagovat

vono je n hovno cpát ti nějaký klišé o tom, že všechno bude dobrý, takže nevim, co ti říct... začni fetovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama