Tančit

12. dubna 2015 v 20:17 | Jimmy Mindfucker |  den po dni
Něco se ve mně mění. Stále. Někdy chci křičet a někdy být docela potichu. Nejraději mám dny zalité sluncem a vůni deště, chuť datlí a pomerančový čaj.

Jsem povrchní osoba a moje myšlenky jsou tak hluboké, že mě probodávají. Někdy. Přeji si mluvit v jednoduchých větách a taky to dělám - jen bych si přála, aby hlasy zněly tak, jak si je představuju, když čtu. Aby i můj hlas byl políben tou představou, kterou o sobě mám; a aby z řeči nadobro zmizely všechny přirozené citoslovce a slova, ktera ruší význam. Hm. Jako. Prostě. Pryč.


Nikdo se nemá rád na nahrávce. Svůj hlas a pohled na sebe z profilu. Spousta lidí má vadu řeči. Já neřikám samohlásky. N ž bch mlvl tkhl, ale ztrácí se mi. Nechtěla bych nic ztrácet. Poslední dobou ztrácím docela dost. Čepici, šálu, rozum. A taky mi věci padají a rozbíjí se. Nejradši bych všechno slepila k sobě a vrátila zpět časy, než jsem si roztříštila duši. Na ty nepravidelné kousky s obroušenými okraji, takže se už nic nedá navrátit nazpět. I když mám doma lepidlo na koupací kachničky. A na koupací čepici ze školky mám napsáno Ondřej, ale jeho bych nejradši nechala roztříštit na ty nejmenší kousky a nechat odplavat moc daleko. Možná by se z jeho střepů dalo vytvořit něco nového, to bych mu moc přála.

Mám ráda dětinské činy ze zamilování, roztomilé přezdívky a vstávání v sedm hodin ráno, když se můžu ploužit jen tak po bytě a nic nedělat. Dnes jsem vstávala o půl 12 a cítila se o všechno ochuzená. Když vstávám později, než v 9, mám pocit, že jsem se připravila o kus života. I když jsem šla spát třeba v pět ráno. A přitom se nebudit podle budíku, ale podle sebe. A mít hodiny daleko od postele a jen hádat podle paprsků mezi žaluziemi, kolik je asi hodin. Jestli 7 nebo 11. A pak kvůli tomu vstát, uklidnit se, nebo vyděsit, a - abych pokazila všechnu poetiku, včera jsem snídala kečup, který jsem si nalila z lahvičky přímo do pusy a dnes lžíci vegety, ze které jsem se málem pozvracela.

Vlastně moje šílené kuchařské kombinace (burákové máslo s tofu a kečupem, chipsy s čokoládou atd.) poslední dobou zvládám hodně špatně. Možná je to první znamení toho, že bych se měla chovat jako dospělá. A možná by lidi neměli přemýšlet nad tím, jestli jsou už dospělí, nebo ne, a nesoudit podle toho ostatní.

Dnes jsem kvůli jedné fotce děvčete, které sotva znám, úplně přehodnotila svoji životní filozofii. Začala jsem něčím opovrhovat a něco začalo opovrhovat mnou. I když přeci jen ve mně zůstalo něco. Hezké jaro uvnitř duše a dítě všude okolo. Díky, že máme stále roztomilé přezdívky a zkomoleniny. Pupu. A pořád mám pocit, že se neumím projevit navenek oproti tomu, co vře vevnitř. Chybí mi stále odpadající hodiny tvůrčího psaní a nemám ráda své písmo, možná je to tím.

Ptám se znovu.

Kdo mě roztříštil?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 12. dubna 2015 v 20:34 | Reagovat

Čteš mi myšlenky. Přesně tak se cítím poslední dobou. Sama sebe proklínám za svou podstatu, za to, kým jsem, a proč díky svému talentu platím daň. O mnoha věcech, co se mi honí hlavou nemůžu mluvit ani s těmi, kteří jsou mi nejblíže, jelikož jsou až příliš kontraproduktivní. Kdybych jimi zaplnila své stránky, jistě by byly znesvěceny. Představuji si, jak nepřirozeně rychle rostu, jakoby kdybych chtěla urychlit ten přirozený vývoj v sobě samotné a konečně se stala plnoletou (už aby to bylo!). Možná proto nabývám nevhodně oduševnělého stavu méněcennosti. Kéž bych byla občas imunní vůči emocím. Však jsem mnohdy přemýšlela o omamných látkách, i když moc dobře vím, jaké následky by mě mohly čekat a že jejich intenzivní účinek nepotrvá věčně...ale tak nějak by mě to v tu chvíli, kdybych měla možnost - asi nevadilo....

2 sarushef sarushef | Web | 12. dubna 2015 v 21:03 | Reagovat

Vlastně mám pocit, že čtu vlastní text. Až na to vstávání, he.

3 Ang Ang | Web | 16. dubna 2015 v 20:30 | Reagovat

Jedna z mála věcí, co na sobě mám ráda, je můj nahranej hlas, když jsem v klidu. (Oproti tomu nesnáším, jak se slyším sama.)

Vždyť ono na dospělosti nezáleží.

4 Van Vendy Van Vendy | Web | 22. dubna 2015 v 0:26 | Reagovat

Výstižné! Dokonce se v něčem poznávám. Ranní vstávání... souhlasím! Někdy jsem vyřízená a spím třeba do desíti nebo do jedenácti. Sice se vyspím, ale mám pocit promarněné části dne. Zato když se dokopu vstát už ráno, tak nejlíp se mi dělá (uklízí, kope na zahrádce, peče moučník) hned po ránu. Jak se nasnídám, už se rozhnípu. :-D  
Dávat si pozor na mluvu je dobrý nápad, a navíc prospěšný. Na každém pitomém pohovoru o práci si totiž cení i vyjadřován í.
Přeji ti sluníčkové dny s vůní deště. :-)

5 xxx xxx | Web | 2. května 2015 v 13:35 | Reagovat

taky si pripadǎ roztristena, vic nez kdykoli jindy

6 Hifi Hifi | Web | 5. července 2015 v 19:22 | Reagovat

Tvoje články jsou většinou jen milé a tak, ale tenhle? Tenhle je fakt dobrý. Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama