Papučky

25. prosince 2015 v 15:32 | Jimmy Mindfucker |  mindfuck
Jsem rozpolcená osobnost. (Stále)

Nemám 48 kilo. (Stále)

Mám pocit, že za každé "Jsi hubená" se moje tělo čím dál víc nesnáší a zlobí se za to, že se neobepnu v pase spojenýma rukama. Nechci být hubená. Chci být totálně vychrtlá. Chodící kostra. Propadlé tváře, ruce, které nic neuzvednou, šaty, pod kterými se úplně ztratím. V hlavě už to mám odmalička a zdá se mi, že poslední dobou se mi to dost zhoršilo. Možná tím, kolik lidí mi říká, že jsem vychrtlá a měla bych začít víc jíst. Já totiž vím, že to není pravda. Ti lidi nikdy neviděli, jak vypadá vychrtlej člověk.



Ale pokud jsem vždycky o něco usilovala, tak o to, abych nebyla nemocná. Vlastně si dost hlídám, co jím. Samozřejmě kvůli tomu, abych zbytečně nepřibírala, ale o to mi až tak nejde. Od dvanácti jsem se vyhýbala bílýmu cukru a umělejm sladidlům, pak éčkám, pak masu, nakonec i bílé mouce, mlíku. A přitom bytostně nenávidím pohyb. Radši budu totálně zesláblá celej den sedět a jíst jen rajčata, než abych šla cvičit a mohla pak víc sníst. Mám pocit, že je můj mozek akorát velká kalkulačka monitorující všechno, co sním, co si dělá grafy, co dalšího můžu sníst a co k tomu nepatří, abych měla dostatek bílkovin, abych snědla potřebný množství některejch vitamínů, abych nestrádala.

A stejně jsem pro sebe jedno velký zklamání. Každej člověk má svého strašáka ve skříni. A pro mě je to jídlo. To selhání, když nesním, co mám, nebo když sním víc, než mám. Přejídání. Snědení něčeho z bílé mouky. Někde vzadu v hlavě mi běží nesmazatelný proces, který mi zakazuje myslet na hezký věci a nutí mě se nesnášet. Ať se děje úplně cokoliv, sebehezčí chvilka, pořád ho tam mám a pořád jsem na pozoru, abych něco nezkurvila. Sleduju, jak lidi stresujou kvůli vztahům, kvůli známkám, necítí se sami sebou kvůli něčemu, co je trápí. A mě trápí moje postava. Představa, že jsem přibrala.

A přitom bych jinak byla vlastně strašně šťastnej člověk. Měla bych se léčit, řekl mi kamarád. A to se mi jen snažil pomoct

Jenomže na co mi bude, že budu šťastná, když nebudu vychrtlá?
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ang Ang | Web | 26. prosince 2015 v 14:12 | Reagovat

jenže k čemu ti bude být vychrtlá, když ani pak nebudeš šťastná. (já vím. jídlo akorát dělá problémy.)

2 Nika Caesaris Nika Caesaris | Web | 26. prosince 2015 v 20:00 | Reagovat

A kvůli lidem, jako jsi ty, my nedobrovolně vychrtlí pořád posloucháme ty debilní kecy. :-?

3 Yoshitsune-Okami Yoshitsune-Okami | E-mail | 27. prosince 2015 v 3:54 | Reagovat

Chceš jako vypadat nějak takhle?

https://i.ytimg.com/vi/XydD9laPFhE/hqdefault.jpg

4 roselynch roselynch | E-mail | Web | 28. prosince 2015 v 20:50 | Reagovat

Ahoj, máš moc krásné články. Nechtěla by jsi se podívat na můj blog? Moc by mě to potěšilo. :)

5 Nikia Nikia | Web | 28. prosince 2015 v 22:03 | Reagovat

Kašli na to, nepřinese ti to nic dobrého a už vůbec ne to,  co od toho čekáš. Dej si čokoládu :-)

6 Molly Molly | Web | 11. ledna 2016 v 20:56 | Reagovat

Někdo má těch kostlivců i víc.
Ale asi by si s tim měla něco dělat, nějak to řešit, aby ses tolik nehlídala a mohla bejt spokojená

7 Doma Doma | Web | 13. ledna 2016 v 11:16 | Reagovat

Já jsem tlustá a taky nejsem šťastná, anorektičky taky nejsou šťastné, tak co třeba začít hlavou a ne špekem! :D

8 Bels Bels | E-mail | Web | 20. ledna 2016 v 16:33 | Reagovat

Ona ideální vysněná postava asi tolik štěstí stejně nepřinese, ale každý jsme nějaký. Respektuju tě, že jsi to tak naplno napsala.

9 Mavis Agony Mavis Agony | E-mail | Web | 29. ledna 2016 v 19:23 | Reagovat

Drahá slečna, ani netuším, ako veľmi ti rozumiem. Akoby som tie riadky písala sama - v poslednej dobe si uvedomujem presne to isté. Akurát že v mojom prípade to je skôr nie o nahrádzaní a o tom, aby môjmu telu nič nechýbalo. Nie, u mňa je to skôr o tom že chcem, aby mi niečo chýbalo a doslova sa cítim spokojná, keď sa so mnou a mojim telom deje niečo zlé. Jem veľmi málo, preto mi je skoro stále zima. Ale ja som spokojná. Akonáhle sa normálne najem, už mi taká veľká zima nie je a ja som z toho nervózna. Musí mi byť predsa zima! Tak isto vnímam aj bolesť - mňa proste musí niečo bolieť, inak mám depresie. Áno, mala by som sa ísť liečiť, uvedomujem si, že to nie je normálna. Ale čo je v skutočnosti normálne? Tak nejako som momentálne spokojná s tým, čo robím. A následky? Postavím sa im vtedy, keď prídu, teraz na ne nemyslím.
Obe sme hlúpe, že také niečo robíme. Ale každý má niečo, každý s niečim bojuje. Preto ťa v žiadnom prípade neodsudzujem.
Len som sa vedela perfektne stotožniť s tvojou výpoveďou.

10 may may | Web | 13. února 2016 v 18:41 | Reagovat

Nejsi sama.
(Ta věčná nespokojenost s postavou a stravováním je mi důvěrně známá, i když k vychrtlosti mám daleko.)
Znala jsem pár opravdu vychrtlých holek. Byly na psychiatrii s poruchami příjmu potravy. A zdi, co nás dělí od psychiatrie, jsou mnohem tenčí, než by si jeden myslel.
Nějaké moje mudrování ti bude k ničemu, ale slovy Garnieru: pečuj o sebe. Fakt.

11 Ta Ta | 3. března 2016 v 12:56 | Reagovat

[2]: Přesně

12 Amabel Amabel | Web | 3. března 2016 v 18:12 | Reagovat

Prosim, snaz sa zbavit tej lupej predstavy a sna byt vychrtla.
Moze to zast vemi daleko. Moja neboha kamaratka tym trpela tiez, anorexia bulimia.. az jej z toho všetkeho hrablo a zabila sa... Davaj si bacha, je to velmi tenka hranica. Nezahravaj sa so zivotom a maj sa rada. neviem naco je dobre ze mlade holky chcu byt kostra a chcu sa citit zle a nestastne. pre boha, v zivote budes tolko krat nestastna, ze si radsej snaz zivot vychutnavat a uzivat kym mozes a kym nie si po usi zahltena dospelackym zivotom!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama