peřiny

15. dubna 2019 v 14:37
Znáte to, když nemáte, kam utéct? Měla jsem už tolik domovů. V těch domovech se nic zvláštního nedělo. Ty domovy, nebo lidi v nich, se většinou snažili, aby mi bylo dobře. Abych se cítila dobře. Já se taky většinou snažila. Ale stejně mi vždycky byla zima, nebo bylo mokro, nebo jsem potřebovala jinou společnost, nebo jsem nepotřebovala žádnou společnost, nebo jsem byla moc hubená a špatně se mi sedělo, nebo jsem už nebyla hubená a příliš jsem se kontrolovala, nebo mi chyběly květiny, nebo byl kolem mě chaos, nebo bylo ve vzduchu něco, kvůli čemu mě svíraly úzkosti zevnitř, nebo, nebo, nebo, nebo

Vždycky, když přicházím do nového domova, nebo do nové kavárny, nebo se jdeme někam ztratit, do toho vkládám příliš mnoho nadějí. Protože nechci, aby mi někdo stále opakoval: "Tady ti taky není dobře?" A naděje se mění v zoufalost a zoufalost se mění ve vztek a vztek se mění v rezignaci a pak už se nedá vrátit zpátky. Možná by mi bylo dobře v botanické zahradě. Proč nechodíme do botanické zahrady? Abychom se mohli schovat. Aby nás nebylo vidět.

A pak jsou momenty, kdy není zima, a trošku prší, ale není až tak mokro, a my se stihneme schovat, a v té kavárně je dobře a potkáte lidi, co na vás nezapomínají, i když to nejdřív tak trošku vypadá. V novém domově je zrcadlo a všichni tam vypadáme oranžově. V tom zrcadle se ráda prohlížím, i když je v místnosti vždycky tma. A nový domov bude už za pár týdnů starý domov, a pak nebude žádný, a pak bude jiný v jiné zemi, a myslím si, že budu mít na zdi tapety, a občas si omylem zabouchnu dveře od pokoje. A možná se právě na to teď těším. Až přijdu vymrzlá na kost, i když bude teprve začátek řijna, a hodím klíče do kouta a pověsím bundu na háček a padnu do postele a zachumlám se do bílých peřin a rozviklané dřevěné desky na podlaze budou praskat a já neumím chodit po špičkách a samotnou mě to bude strašit, když budu našlapovat po pokoji. Dupeš jak slon, ale vždyť už to bude jen můj pokoj a nikoho tím neprobudím -


Třeba se mi bude těžko odcházet, a třeba by se mi těžko odcházelo jen kdyby tu bylo pěkné nábřeží. Třeba bychom si měli půjčit loďku a nechat se unášet, vlastně už se necháváme unášet, a na vlnách se člověk vlastně nemůže třást, nebo ano?
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 15. dubna 2019 v 15:43 | Reagovat

A co chlapi? Pořád v jednom kole?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama